Je to tak jak psáno v perexu. Práce i odpočinek jsou potřeba. Většinou to ani jinak nejde, svět je tak prostě uzpůsoben. Pouze nyní v moderní době jedinec pracovat nemusí, a přesto dostane peníze. No není to krásná doba? Jistí lidé jsou štěstím bez sebe. My se však podíváme na ty pracující a nebudeme rozlišovat, jak pracují. Tedy zda víceméně manuálně, nebo jen sedí někde v kanceláři. Prostě pracující. Každý z nich si pak někdy potřebuje trochu odpočinout. A každý to řeší drobátko jinak. Někdo si usedne doma do fotelu a s lahví po ruce se kouká na televizi, na to, co ho baví. Druhý domov opustí, aby se šplhal někam nahoru po skalách. Prostě je to tak, jeden hraje ve svém volnu šachy a jiný běhá za míčem.

Každý jsme svým způsobem jiný a každý si při činnosti která není povinná odpočineme. Tedy, nevím jak ti horolezci, ale co jsem jich pár znala tak tvrdili, že si skutečně odpočali, ačkoli udělali dvacet kilometrů v horském terénu. No, my se podíváme na ten méně aktivní druh odpočinku. My se podíváme na ty, kteří mají rádi hudbu. A to ne ledajakou, ale hudbu vážnou, tedy tu, která povznáší na duši. Tedy ne ty šílenosti, které jsou nám občas vnucovány v rádiu nebo jinde.

Do skupiny vážné hudby lze zařadit to, co je skutečně odpočinkové, tedy většinou pro ucho posluchače, nikoli pro účinkující. Sem patří skoro všichni autoři, kteří skládali nebo ještě snad dokonce skládají podobný druh hudby. Můžeme sem zařadit Vivaldiho stejně jako Smetanu nebo Čajkovského. Každému, co jeho jest. Lidé pak chodí na koncerty, kde si odpočinou od hluku a shonu všedního dne. Také vy se můžete vydat na něco podobného. Jsou zde totiž koncerty Praha vážná hudba, kde jsou uváděni jen ti nejlepší z nejlepších. Takže zde lze poměrně velmi snadno narazit na taková jména jako je Carl Orf a jeho Carmina Burana, stejně jako zde naleznete Dvořákovu novosvětskou.